Poutník světem, poutník vlastní myslí.

  Bangkok Stojím před prosklenými dveřmi letiště ve Vídni. Na zádech mám zbytečně narvanou krosnu a v ruce žmoulám ubalený cigáro, zkracuji si tak čas a život zároveň.   Máme před sebou desetihodinový let do Bangkoku. Moje doposud nejdelší cesta v letadle trvala hodiny dvě a navrch jsem ještě nikdy nepřekročila Evropský kontinent. Mám ráda tyhle životní poprvé. Prolomit neznámo, vyjít z vlastní komfortní zóny. Jsem přesvědčená, že tyhle situace dělají člověka silnějším.  Jdeme směrem k okýnku na check-in, odložit krosny. Máme štěstí na Češku za přepážkou. „Ale vy nemáte koupenou zpáteční letenku, to při letu do Thajska mít musíte, jinak Vás nevpustí.“   Ajaj.  Rychle rozkliknu stránku Skyscanner a hledáme nejlevnější letenku z Thajska kamkoliv cca za měsíc. Malajsie z toho vychází jako ideální řešení. Vybaveno. Shazuji těžký batoh z hřbetu, přebírám palubní lístek a jdu čekat na volání do odletové haly. Po deseti hodinách letu, pěti příšerných filmech a po třech jídlech z plastový

Za zády máme gigantickou sopku Pico del Teide, na zádech dvacetikilový bágly a nad hlavou tu nejmodřejší oblohu, co dokáže tenhle svět vytvořit. Je vedro. Už třetí den nás škvaří africký slunce v horách, oči máme pro změnu vyškvařený tou nádherou všude kolem. Červenočerný hory tu rostou ze zlatých kup písku, jediná zdejší flóra jsou kaktusy, pod nima se míhá jediná místní fauna, drobné ještěrky. Toť vše. Měsíční krajina obklopená mořem z mraků. Klesáme. Vrchol jsme zdolali kolem 5. hodiny ranní za pomocí čelovek a péřových bund. Počkali jsme si tam na jeden z nejvyjimečnějších východů slunce v našem životě a pak se nenápadně mezi všemi těmi mrznoucími turisty s nevhodným oblečením a s gopro kamerama vytratili. Ve vzduchu je síra a pod nohama se nám rozpadají kusy ztuhlé lávy, inferno nebo ráj na zemi? Obojí.  Sakra, to je ale pekelný  horko. Jsme tři dny bez sprchy. Nový pot omývá z našich tváří ten starý, mňam. Rychle zapínám data a z posledních procent baterky hledám vhodné ubytování