Poutník světem, poutník vlastní myslí.

                                             Na okraji rozbité, Indonéské silnice, ve změti pobíhajících psů, slepic a klaksonů motorek se krčí postarší muž. V ruce svírá několik desítek barevných obrazů na tvrdých kartonech a posunky nás láká, ať k němu přistoupíme. Špinavými prsty překlápí své výtvory jeden přes druhý a nabízí je nám za zvýhodněnou cenu. „Při koupi tří dostat čtvrtý zdarma.“   V nabídce jsou tradiční Balijské motivy, vyhotovené pomocí lávové drti a přírodních pigmentů. Vybíráme několik maleb s hinduistickými bohy, démony a jednu krajinku.   Se zájmem se zastavujeme u obrazu muže s kohoutem v kleci. “To jsou kohoutí zápasy? Můžeme je tu vidět naživo?” Snažíme se zjistit co nejprimitivnější angličtinou. Muž se k nám nakrčí. Tiše prozrazuje místo a čas, kde na něj máme večer čekat. Přislíbí odvoz na své motorce. Líbíme se mu. Do ledvinky si s úsměvem od ucha k uchu zastrčí stotisícovou bankovku rupií. Balijský Horst Fuchs v akci. Odcházíme s plnou náručí obrázků.

Je brzy ráno. Bosýma nohama pomalu našlapuji po ebenově černém písku a poslouchám hudbu přílivu Indického oceánu. Před sebou mám výhled na Mount Agung, nejvyšší sopku Bali. První sluneční paprsky se zpoza obra pomalu ale jistě škrábou až k samotnému vrcholu, z kterého vychází něžné vzdechy kouře. Snaží se působit nevinně, ale nenechte se oklamat. Vulkán jen zřídkakdy podřimuje, je to ohnivý drak. Opodál se pod palmou s kokosy pasou balijské slípky patřící místním rybářům, kteří se právě vracejí z nočního lovu ve svých malých loďkách. Na břehu na ně čekají jejich ženy, oblečené do dlouhých, vzorovaných sarungů hrajících všemi barvami. Pokládají na zem drobné obětiny. Košíčky z banánových listů obsahující květiny, bonbóny a ručně balené cigarety. Nakonec zapálí vonné tyčinky a zapíchnou je do písku. Vůně se line po celé pláži a podtrhuje tak kouzlo onoho každodenního rituálu, kterým vyjadřují poděkování oceánu za hojnost a klidnou hladinu při chytání ryb. Odpolední odliv pak dary spláchn

      Kalima. Zabořená v křiklavě fialový pohovce na terásce jedné z mnoha pidi vilek, rozsetých po kopcích Costa Adeje pozoruji zvláštní, meteorologický úkaz. Vítr z Afrického kontinentu s sebou přináší horký vzduch, prosycený pískem ze Sahary a zahaluje tak celý ostrov do oparu zlaté mlhy. Pohled do ulice působí měkce. Jako by někdo vzal brusný papír a důkladně objel hrany každého domu, palmy, auta i všech pouličních lamp. Vedro je nesnesitelné, ke čtyřiceti stupňům ve stínu, viditelnost na dálku se vůči normálu snížila o polovinu. Tento jev nastává na ostrovech dvakrát až třikrát do roka a my máme tu čest ho teď pocítit na vlastní plíce. Dnešní noc strávíme na jedné z divokých pláží za městem. Hippie beach je odlehlé místo mezi obrovskými útesy a cesta tam vede kaskadérským sestupem z ostrého srázu. Ty nejhezčí výjevy si člověk musí vždy tak trochu zasloužit a zdá se mi to vcelku spravedlivé. Ze změti myšlenek o ničem mě vytrhne pípnutí zprávy od Martina. Zvedám se z gauče. Ba