Hippie Beach

 

 

 Kalima. Zabořená v křiklavě fialový pohovce na terásce jedné z mnoha pidi vilek, rozsetých po kopcích Costa Adeje pozoruji zvláštní, meteorologický úkaz. Vítr z Afrického kontinentu s sebou přináší horký vzduch, prosycený pískem ze Sahary a zahaluje tak celý ostrov do oparu zlaté mlhy. Pohled do ulice působí měkce. Jako by někdo vzal brusný papír a důkladně objel hrany každého domu, palmy, auta i všech pouličních lamp. Vedro je nesnesitelné, ke čtyřiceti stupňům ve stínu, viditelnost na dálku se vůči normálu snížila o polovinu. Tento jev nastává na ostrovech dvakrát až třikrát do roka a my máme tu čest ho teď pocítit na vlastní plíce.

Dnešní noc strávíme na jedné z divokých pláží za městem. Hippie beach je odlehlé místo mezi obrovskými útesy a cesta tam vede kaskadérským sestupem z ostrého srázu. Ty nejhezčí výjevy si člověk musí vždy tak trochu zasloužit a zdá se mi to vcelku spravedlivé. Ze změti myšlenek o ničem mě vytrhne pípnutí zprávy od Martina.

Zvedám se z gauče. Balíme krosny. Loučíme se s Natálií, u které jsme strávili poslední 3 noci a za zvuků zběsilého klaksonu házíme věci do vozu našeho amiga Martina. Ten se ochotně při včerejším popíjení u bazénu nabídl jako doprovod a poradce pro výběr vhodného místa ke spočinutí. Během řízení vypráví, jak se kdysi s kamarádem vyhecovali na hippie beach žít ve stanu na celé 3 měsíce. Upozorňuje nás, že někteří lidé tam ale nežijí jenom pro zábavu, ale spíš proto, že nemají kam jinam by šli. Takzvaní plážoví homeless. Hádám, že být bez domova na Tenerife, je o pár levelů příjemnější, než být bez domova v centru Prahy, nicméně je prý nejlepší se jim vyhnout.

Ještě uskutečňujeme rychlou zastávku do supermarketu hyperdino pro pivo a párky na oheň . Potom už si to drandíme po dálnici, za drásavé melodie  španělských hitovek, vstříc výchozímu bodu pěšího výšlapu vedoucímu k našemu cíli. Po nekonečných 20 minutách částečné lobotomie mozku způsobené Martinovým playlistem vystupujeme z auta a nahazujeme si své věrné krosničky na záda.

 Kalima nabírá na síle. Dýcháme ztěžka, jsme zarosení jako rajčata ve skleníku, před očima se nám zrcadlí lákavá vidina osvěžujícího oceánu. S ladností horských kamzíků přeskakujeme z kamene na kámen a se značnou obezřetností kličkujeme mezi gigantickými, nebezpečně vyhlížejícími kaktusy. Sestup dolů trvá celou věčnost a na konci té věčnosti se ocitáme na hlavní pláži.

Na rozpálených skalních útvarech se tu povalují skupinky vychillovaných naháčů a naháček. Z přenosného reproduktoru hraje hlasitě reggae hudba a blondýnka nahoře bez míchá drinky na improvizovaném minibaru pod pestrobarevným slunečníkem. Několik lidí radostně skáče v obřích vlnách rozbouřeného oceánu. Pobřežím se rozléhá smích a je zahalené vůní z konopí. 

Očima zkoumáme útesy oddělené plážičky a hledáme ideální skulinku poskytující naprosté soukromí pro ukotvení stanu a přenocování. Asi půl kilometru od hlavního místa si přivlastňujeme kus území. Oceán je tu na první pohled odlišný od turisticky vytížených míst. Je hluboký hned při vstupu, číší z něj nespoutaná síla a organičnost. Když se v něm koupeme, téměř si nevidíme na nohy. Představa toho, co vše se ve světě pod hladinou ukrývá mě značně znepokojuje.  Myšlenky rychle rozháním pryč, ale přeci jenom se zdržuji spíše u kraje. O několik piv později Martin odchází s tím, že podobná místa je lepší si užít ve dvou. Protestujeme, ale to už nám jeho obrys mizí ve stínu kaktusů.

Jsme sami. Celý vesmír se smrsknul do nás dvou a jedné opuštěné pláže.

Těžko říct, jestli za to můžou všechny ty piva, nebo fakt, že se koupu nahá v oceánu, ale mám v sobě téměř biblický pocit Evy z ráje. Je až bizarní, jak moc se někteří lidé odcizili od přirozenosti vlastních obnažených těl a stydlivě sklání zraky před svou tělesnou schránkou. Nahota bez sexuálního podtextu totiž představuje jednu z nejvyšších forem svobody vůbec. Když jsme nazí, jsme znovu dětmi, znovu se rodíme a znovu se vracíme ke svým kořenům, jsme doma.

Útesy zahalí tma a nad nimi se vyhoupne kulatý měsíc v úplňku, v jeho spirále se rozsévá tisíce zářivých hvězd. Drobná zrnka písku poletují ve světle noční oblohy, noční obloha se vpíjí do neklidné hladiny vody. Zažeháváš oheň, já na něm připravuji večeři. Jíme spolu, jako dva nazí jeskynní lidé. Rozprostíráme karimatky a spacáky v zákrytu útesu a za ohlušujícího vlnobití se necháváme uspat písní delfínů. Jsme doma. Doma je tam, kde je láska.