Bangkok
Bangkok
Stojím před prosklenými dveřmi letiště ve Vídni. Na zádech mám zbytečně narvanou krosnu a v ruce žmoulám ubalený cigáro, zkracuji si tak čas a život zároveň. Máme před sebou desetihodinový let do Bangkoku. Moje doposud nejdelší cesta v letadle trvala hodiny dvě a navrch jsem ještě nikdy nepřekročila Evropský kontinent. Mám ráda tyhle životní poprvé. Prolomit neznámo, vyjít z vlastní komfortní zóny. Jsem přesvědčená, že tyhle situace dělají člověka silnějším.
Jdeme směrem
k okýnku na check-in, odložit krosny. Máme štěstí na Češku za přepážkou. „Ale vy
nemáte koupenou zpáteční letenku, to při letu do Thajska mít musíte, jinak Vás
nevpustí.“ Ajaj. Rychle rozkliknu
stránku Skyscanner a hledáme nejlevnější letenku z Thajska kamkoliv cca
za měsíc. Malajsie z toho vychází jako ideální řešení. Vybaveno. Shazuji těžký batoh
z hřbetu, přebírám palubní lístek a jdu čekat na volání do odletové haly.
Po deseti hodinách letu, pěti příšerných filmech a po třech jídlech z plastový krabičky procházíme Thajskou imigrační kontrolou. S úsměvem ukazuju zpáteční
letenku, pas a vyplňuju papíry o svoji totožnosti a důvodech cesty. Dostávám barevné razítko s turistickým vízem do pasu, úsměv mi opětován není. V letištní hale je rušno, kupujeme místní SIM kartu s internetem a stahujeme asijskou aplikaci GrabTaxi, ve snaze vyhnout se venku uřvaným taxikářům lačnícím natáhnout bílého turistu. Procházíme dlouhou chodbou vstříc Bangkoku. Na
jejím konci dostávám facku od horka a vlhka. Vítej v Asii, holčičko.
O pár cigaret později dostávám facku
další a to v klimatizovaném taxíku, kde je asi 10 stupňů. Snažíme se co
nejjednodušší angličtinou doplněnou o teatrální posunky taxikáři vysvětlit, že
se potřebujeme dostat na Khaosan Road. Řidič s nezájmem pozvedá mobilní telefon a nejdříve do něj drmolí cosi thajsky, potom nám ho vrazí před obličej s překladem
z googlu a dožaduje se zpětné odezvy provedené stejným způsobem. Zajímavý,
nicméně úspěšný způsob komunikace. Za půl hodiny jsme autem vyplivnuti do změti bangkokského
ruchu. Okamžitě se na nás vrhají místní prodejci obleků na míru, babičky
s barevnými náramky, místní masérky, stánkaři nabízející thajské
speciality, tatéři, pletači copánků a stovky dalších locals lačnících si urvat
pár peněz z kapsy bílého turisty. Khaosan Road praská ve švech a přetéká do
dalších postranních uliček. Je naplněna lidskými hlasy, klaksony tuktuků, hudbou, vůněmi
a všemožnými cetkami. Je šedá i pestrá, chudá i opulentní, točí se mi z ní hlava. Ve snaze zbavit se
zavazadel se rozhodneme najít hostel, který jsme si zaplatili na první noc. Nachází
se přímo ve středu ulice a je to jeden z těch nejlevnějších, které
tu najdete. Když už Bangkok, tak se vším všudy.
Na recepci nás vítá milá žena,
která evidentně zcela ženou není. Ladyboys jsou v Thajsku poměrně
početnou menšinou a mají zde pevné místo ve společnosti. Vede nás do patra a
ukazuje zašlý pokoj. Znáte ten film Pláž s Leonardem DiCapriem? Jak přiletí do Bangkoku a ubytuje se na Khaosan v naprosto otřesným hostelu? Jo? Tak přesně takhle to tady vypadá. Skřípění dveří vyplaší šváby zpátky pod postel, po místnosti se mihnou jenom černé šmouhy. Celý prostor vibruje od hluku z ulice,
dneska se asi moc nevyspíme.
Thajsko pro mě bylo, je a bude
vždycky hlavně o jídle a všechno to začalo právě ten večer v Bangkoku. Po
setmění se nálada celé čtvrti začíná rychle měnit. Hudba je stále hlasitější a
k týpkům s obleky na míru se přidají týpci, kteří vám nabízí široké
spektrum drog, nebo rovnou odvoz tuktukem do bordelu. Z toho prvního tu
paradoxně můžete mít mnohem větší problémy než z toho, že si zaplatíte
nezletilou prostitutku. S díky odmítáme a necháváme se unášet lidským proudem dál. Doslova na každém metru tu najdete stánek s nějakým gastro
šlágrem. Velký krokodýl točící se na grilu tomu vévodí. Míjíme taky štíry a
tarantule na párátku, zastavujeme se u hmyzu. MŮJ KLUK, ten, který remcá, když
dám doma do jídla bambusový výhonky si objedná poctivou porci smažených kobylek
a chřoupe je jako předkrm. Moje fobie z těchto tvorů mi ochutnat nedovolí. Přemýšlíme nad kusem krokodýla jako hlavním chodem, nicméně porce
vychází asi na 150 Kč, což je při možnosti dát si Pad Thai za dvacku, o kterým aspoň
víme, že nám bude chutnat trochu zbytečný. Sedám si na kraj chodníku a otevírám si k večeři
plechovku piva Chang. Během jídla jsem
permanentně bombardována babičkami s náramky na prodej. Babičky mám normálně
ráda, ale tyhle mi začínají být svou neodbytností tak trochu proti srsti a
rozhodnu se si za žádnou cenu od nich nic nekoupit už z principu.
Zítra nás čeká dlouhý den. Máme v plánu
si projít několik chrámů a navštívit také čínskou čtvrť. Vracíme se do hostelu
s nadějí na pár hodin zaslouženého spánku. Skřípění dveří, švábi
zalézající pod postel, postel vibrující v rytmu diskotéky z ulice,
kousavá deka a neexistující klimatizace. Bůh žehnej špuntům do uší.
👏🏼👏🏼👏🏼
OdpovědětVymazat